10. 9. 2020

Lidé z RFA – Patrik Krabec: Trénovat děti je poslání

Patrik Krabec se fotbalu věnuje celý život. Dokonce se kvůli němu natrvalo přesunul ze severu Moravy až na jih Čech. „Časem jsem pochopil, že práce u dětí není práce, ale je to poslání,“ říká šéftrenér Regionální fotbalové akademie Jihočeského kraje.

Udělal jste zásadní životní krok. Ze severu Moravy jste se stěhoval na jih Čech do Českých Budějovic, kde jste se stal šéftrenérem Regionální fotbalové akademie. Bylo těžké jít na druhý konec republiky?

Nakonec ani ne. Když jsem působil ve Frýdku-Místku u mládeže asi pět let a přišla možnost přihlásit se do výběrového řízení do akademie Jihočeského kraje, tak jsem to chtěl zkusit. Uspěl jsem a jsem tam, kde jsem.

Co vás přesvědčilo do toho jít?

Sny, ideály, možná touha něco dokázat. Máte pravdu, že s tím souviselo stěhování úplně jinam, vytrhnout se z kořenů a začít od začátku. Ale s tím jsem se do konkurzu hlásil. Tak jsme si s manželkou řekli, sbalíme se a jdeme. V dnešním světě je to podle mě běžné, já ani žena nemáme problém stěhovat se za prací. Tím, že zatím nemáme děti, to pro nás bylo o dost jednodušší, s dětmi bychom více přemýšleli.

Manželka na stěhování hned kývla?

Podporuje mě v tom a fandí mi. Říkala: Je to šance, tak běž. Až se tam zabydlíš, přestěhuju se za tebou. Otec mi taky fandil, teď vidí, že jsem spokojený a říká, že jsem udělal dobře, že jsem na jih Čech šel.

Nevyskytly se po stěhování nějaké problémy?

Myslím si, že si to vše sedlo. A to, že si kluci ze mě dělají srandu, že jsem krátký zobák a opravují mi koncovky, vůbec neřeším. Beru to naopak pozitivně, říkám jim, vždyť beze mě byste se ani nezasmáli. My se takto pořád špičkujeme. Já už budu mluvit pořád stejně, jde mi to od srdce, už to nezměním.

Vrátíte se ještě někdy do rodného kraje?

Těžko říci, kdyby nebylo zbytí, tak asi ano. Ale stěhovat se nechceme, už jsme si zvykli. Stát se ovšem může cokoliv. Odpovím ale takto: kéž by projekt akademií trval věčně a vracet se nebudu muset.

V regionální akademii jste tedy spokojený?

Určitě. Ta práce mě obrovsky naplňuje, přestože je časově hodně náročná. Časem jsem pochopil, že práce u dětí není práce, ale je to poslání. Aby člověk vstával v pět a v šest už s trenéry nabral 40 dětí a 12 hodin byl s nimi, staral se jim o program, trénoval je, motivoval je, u toho se nedá vydržet dlouho, pokud to člověk nemiluje.

Svou práci máte hodně rád, že?

Přesně tak. Navíc se nám podařilo dát dohromady fantastický realizační tým, kdy všichni držíme při sobě a jsme ochotni jeden za druhého zaskočit, vypomoct si, ať už je to v čemkoliv. Jsme navíc skvělí kamarádi. Musím říct, že jsem nesmírně šťastný, že mám tu čest být součástí takového realizačního týmu.

To vypadá, že si právě plníte své sny.

Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale ano, je to sen, který si plním. A to přesto, že jsem si dlouho myslel, že mládež trénovat nechci, protože jsem si říkal, že nebudu mít na ty děti nervy. Jenže pak člověk pochopí psychologii dětí, jak umí být bezprostřední, ten jejich úsměv, radost, jiskra v očích… To je největší odměna pro nás trenéry, kteří pracujeme s dětmi. Dá se říct, že trenérsky jsem opravdu šťastný.

Máte ještě nějaké jiné profesní cíle?

Jsem člověk, který se snaží jít dětem příkladem. Jak ve sportu, tak jídlem a tak dále. A chci jim také ukazovat, že člověk musí mít nějaké cíle a sny a já je mám také.

Jaký je váš sen?

Nevím, jestli mám o tom vůbec mluvit, ale když už jsem u mládeže, a pokud nepřijde nějaká famózní nabídka, tak u ní i zůstanu. Mým snem je jednou být v nějaké kategorii mládežnickým reprezentačním trenérem. Myslím si, že u mládeže je reprezentační trenér vrchol. Rád bych k této metě třeba jednou došel.

Jaká byla vaše fotbalová kariéra?

Jsem bývalý brankář, vyrůstal jsem ve Frýdku-Místku, pak jsem byl několik let na hostování v Baníku Ostrava. V dorosteneckých kategoriích jsem tam hrával třeba s Liborem Sionkem nebo Markem Jankulovským.

Bylo na nich už tehdy vidět, že jsou výjimeční fotbalisté?

Speciálně u Marka Jankulovského jsem to viděl. Byl to geniální fotbalista, začínal v útoku a byl to živel. Bylo ho plné hřiště a plná kabina. Byl sice o rok mladší než většina, ale byl to srandista a bavil nás. Sranda s ním byla už od mala. A jako fotbalista měl úžasné věci už tehdy, bylo vidět, že nás všechny přeskočí.

Kam pokračovala vaše kariéra po Baníku?

V osmnácti letech jsem se vrátil zpět do Frýdku, protože postoupil do dorostenecké ligy a mohl jsem ji chytat za něj. A pak mi ve Frýdku nabídli profesionální smlouvu, to byl ještě Frýdek ve druhé lize. Poté jsem dostal nabídku od Slovácka, tam jsem byl asi dva roky a když jsem se vrátil z Uherského Hradiště, působil jsem v Karviné, Vratimově a kruh se uzavřel ve Frýdku-Místku, kde jsem ve 28 letech ukončil kariéru a začal jsem trénovat.

Prošel jste toho hodně, kde je vaše fotbalové srdce?

Od tří let mě otec brával na Baník, takže jsem vyrůstal na starých Bazalech. Fandím tedy Baníku, na Moravě a ve Slezsku je to víceméně největší klub. Baník sleduju a mám ho rád a možná o sobě můžu říct, že jsem Baníkovec. Přestože nyní působím v Českých Budějovicích, kde i žiju. Dynamu tedy taky fandím.

Na co rád vzpomínáte v trenérské kariéře?

Rád vzpomínám na úplné začátky, kdy jsem dostal nabídku jít dělat trenéra brankářů do juniorky Baníku a zároveň tam pracovat jako fyzioterapeut. Tam mi prošla pod rukama také spousta zajímavých hráčů. Fascinovala mě tam také náročnost pro hráče. Bylo jich tam hodně, kteří neměli profesionální smlouvu a pendlovali mezi zaměstnáním a tréninky. Navíc juniorka tehdy trénovala víc než áčko, byli to mladí kluci, které jsme potřebovali připravit na ligový fotbal.

Chytal jste, pak jste byl trenér brankářů. Čím to, že jste se stal nakonec hlavním trenérem?

Šlo to nějak ruku v ruce. Chytlo mě to a studiem licencí jsem se do toho dostal tak, že mě to opravdu začalo bavit. Studoval jsem také management sportu, takže i díky tomu jsem na tým začal pohlížet jako celek. Přispělo k tomu vlastně i to, že jsem byl gólman.

Jak to myslíte?

Když jste brankář, pohlížíte na tým zezadu a sledujete pohyby hráčů. Máte to zkrátka vše před sebou a nutí vás to o hře přemýšlet. José Mourinho je třeba taky bývalý gólman a myslím si, že svoje brankářské vidění do hry přenáší.

Trénoval jste i dospělé?

Ano, byl jsem asistentem ve Vítkovicích ve druhé lize a pak ještě v Třinci. Tam jsem byl vlastně jako hlavní kouč, protože Třinec tehdy najel na anglický model, kdy nad týmem stál manažer, který koučoval zápas a tréninky vedl hlavní trenér. A já jsem byl ten hlavní trenér. Tam jsem získal spoustu zkušeností. Pak nebyly výsledky, skončil jsem v Třinci, byl dva měsíce bez práce a poté jsem dostal nabídku jít k mládeži do Frýdku. Od té doby trénuju už jen mládež.

Jaký máte koníček?

Začal jsem běhat. Také mám rád přírodu, takže relaxuji při dlouhých procházkách v přírodě se ženou, nebo při běhu. A samozřejmě chodím také do posilovny.

Běháte s manželkou vedle sebe, nebo ji hned utečete?

Běháme vedle sebe a povídáme si u toho. Jsem celý den v práci, žena taky, takže když se setkáme doma a rozhodneme se, že si půjdeme zaběhat, probereme u toho i to, co jsme během dne v práci zažili.

Vy dokážete u běhu mluvit?

No snažíme se, ale je fakt, že mě to moc nejde. Já jsem rychle zadýchaný, protože jako bývalý brankář nejsem zvyklý běhat. Ale v běhu nacházíme pomaličku zalíbení, baví nás to.

A kromě sportu máte ještě nějaké koníčky?

V poslední době mě chytlo vaření. Nakoupil jsem si sadu ostrých nožů a baví mě krájet zeleninu, maso, dívám se na pořady, které uvádí Zdeněk Pohlreich a obrovsky mě to začalo bavit. Od nákupu surovin, přes porcování, vaření.

Takže v rodině jste od vaření vy?

Přes prázdniny ano, jinak se ve školním roce stravuju ve školní jídelně. Ale vařím opravdu rád, je to pro mě relax, je to takový únik ze sportovního stereotypu. Hodně mi radí manželka, vždy popisuje, co mám dělat a já to pak udělám. Ona je kuchař teoretik a já praktik.

Ale hodnotitelem vašeho kuchařského umění je ona, že?

Přesně tak. A zatím snědla všechno.